Přeskočit na kategorie produktů Přeskočit na košík Přeskočit na navigaci

Úvod

Člověk v tísni, o.p.s. Menu

Rodiče někdy nemají trpělivost se s dětmi učit, tak radši píšou úkoly za ně, říká naše pracovnice Helena z Ústí nad Labem

Dětem z chudých rodin a sociálně vyloučených lokalit pomáháme dohnat, co je doma nikdo nenaučil. Pracujeme s předškoláky, dětmi školou povinnými i staršími dětmi na středních, případně vysokých školách. V Ústí nad Labem se jim už čtvrtým rokem věnuje naše zaměstnankyně Helena Sýkorová. „My se s nimi učíme, protože se s nimi neučí rodiče. Nikdy se s nimi nikdo neučil a ony vlastně ani neví, jak se to dělá,“ popisuje svoji práci v rozhovoru.

Rodiče někdy nemají trpělivost se s dětmi učit, tak radši píšou úkoly za ně, říká naše pracovnice Helena z Ústí nad Labem

Je tu spousta lidí, kteří opravdu potřebují pomoct 

V ústeckém týmu se Helena momentálně věnuje doučování ještě s jednou kolegyní, společně mají na starosti přibližně 25 dětí. Potřeba pomoci se podle ní v různých částech města liší. „Máme tu základní školy, kde nám vedení řeklo, že doučování nepotřebují. Ale pak jsou tu také školy, kde by ho potřebovaly svým způsobem všechny děti. Je to podle spádových oblastí, třeba v Předlicích nebo v Mojžíři je 80 % dětí ve školách romských.“ 

Kancelář Člověka v tísni, odkud Helena za dětmi jezdí, je právě v Předlicích. „Mám to tam docela ráda, i když to má svá pro a proti. Ale takových míst je v Ústí víc. V létě jsou večer všichni lidé v ulicích, z každého okna hraje hudba, to je na tom hezké. Ale zároveň tu žije spousta lidí, kteří opravdu potřebují pomoct,“ podotýká. 

Dobrovolníků přibylo po invazi na Ukrajinu 

Obvykle doučuje za týden asi dvanáct dětí. Číslo se ale mění podle toho, jestli mají k dispozici dobrovolnickou výpomoc. „Dobrovolníci se začali více ozývat po začátku války na Ukrajině,“ říká. „Ani ne, že by chtěli doučovat ukrajinské děti, ale všeobecná vlna solidarity se projevila i v této oblasti. Díky tomu jsem měla období, kdy najednou doučovali čtyři noví dobrovolníci.“ 

Díky spolupráci Člověka v tísni s pedagogickými fakultami mají budoucí učitelé možnost plnit si povinnou praxi doučováním dětí. „Až budou studenti z pedagogických fakult učitelé, tak budou mít ve třídě zpravidla nějaké takové děti, které my doučujeme. A my jim nabízíme možnost dostat se k nim domů, poznat, jak žijí. Pak by jim bylo všechno jasné, věděli by, jak k nim přistupovat a co po nich chtít,“ vysvětluje. Přímo v Ústí ale studenti zájem o praxe nemají, plní si je jinde. Podle Heleny je navíc jen jeden semestr na doučování a poznání dětí krátká doba. „Ale z pedagogické fakulty se přihlásila jedna dobrovolnice, která teď doučuje holčičku ze třetí třídy,“ dodává.  

Místo vysvětlování radši napíšou úkol za děti 

Spolupráce s učiteli je podle Heleny velmi individuální. Dodává ale, že to není jen otázka zájmu o děti, ale také kapacity pedagogů. „Někteří jsou přístupní, jiní méně. Někdy spolu komunikujeme často, ale někdy rozešlu úvodní mail a nedostanu ani odpověď,“ popisuje. S učiteli se snaží spojit hlavně, pokud má dítě nějaký problém. „To se pak snažíme dostat třeba na třídní schůzky nebo na konzultační hodinu.“  

Těžší je někdy podle ní domluva s rodiči. Sami totiž už na psaní úkolů s dětmi nestačí, a jejich pomoc bývá i kontraproduktivní. Jedním z častých problémů také je, že rodiče nemají trpělivost se s dětmi učit. Než aby jim něco vysvětlovali, radši napíšou domácí úkoly za ně.   

„Rodiče sice mají motivaci, aby jejich děti byly dobré a něco dokázaly, mluví o tom, ale vlastně nevědí, jak to udělat,“ vysvětluje Helena. „Ale mnohdy je úspěch jenom to, že dítě úkol doma vůbec vytáhne. Většinou už s nimi rodiče úkoly nekontrolují, i když občas se někdo najde. Maminka jednoho z dětí, co teď učím, třeba s dětmi poctivě pracuje. Ale je to zatím první a druhá třída, teď začnou ve třetí třídě vyjmenovaná slova, tak to už možná nepůjde.“ 

Kdybych vás tak, Helčo, poslouchal… 

Motivace dětí se podle Heleny mění s věkem. „U druhého stupně už jsou to děti, které si o doučování řekly samy. Já teď mám ale většinou mladší děti, z prvního stupně. To jsou takové houby, chtějí všechno,“ popisuje. Neplatí to ale na sto procent. „Měla jsem i případy, kdy se dítě učit prostě nechtělo, ale teď už je nemám. Když to dítě nechce a věčně se vymlouvá, tak to jde dělat chvíli a pak to přestane bavit i mě. Je to hodně ubíjející. Za ty roky jsem si uvědomila, že je spousta dětí, kteří pomoc uvítají – tak jim dávám přednost.“  

„Kdybych měla velké ambice, tak bych tuhle práci asi dělat nemohla,“ říká Helena. Ze začátku prý považovala za úspěch, když se její svěřenec dostal na střední školu. „Ale uvědomila jsem si, že nejvíc se to projeví až v budoucnu. Že si třeba za pár let vzpomenou, jak jsem tam chodila a pomáhala jim. Když jsem jako malá jezdila na tábory, tak tam byli dospělí, které jsem vnímala jako svůj vzor. Nedávno jsem potkala v autobuse bývalého žáka, kterému je teď sedmnáct a chodí na učiliště. ‚Kdybych vás tak, Helčo, poslouchal,' řekl mi, ‚Vy jste měla pravdu.'“ 

Jako pozitivní vnímá to, že do rodiny přijde jako cizí člověk, který žije odlišným způsobem. A dětí vidí, že je možné žít i jinak. I to jim může pomoci sebrat sílu změnit svůj vlastní život. „Jedna holčina se dostala na střední, ale bylo to i proto, že měla silnou motivaci. Chtěla se dostat, tak jsem jí sehnala dobrovolníky, kteří ji na přijímačky připravili,“ dělí se s námi Helena o příběh s dobrým koncem.  

V létě jezdí na tábor i na výlety 

S některými dětmi má Helena blízký vztah, hlavně pokud je doučuje několik let. „S jednou rodinou pracuji celé čtyři roky, co jsem tady. Pořád si říkám, že to je poslední rok, ale pořád pokračujeme. K těm jsem poměrně hodně připoutaná. To je tím, že už se známe dlouho. Chodím je doučovat, občas jedeme na výlet, jsou to hodně šikovné děti,“ říká. „Je to ale frustrující, vím, že za pár let je doběhne to, jaké mají rodiče, a já s tím nic neudělám. Ale člověk nemůže všechno změnit, to je potřeba přijmout,“ dodává. 

S dětmi tráví čas i přes léto. „V létě jsme jeli na tábor, já s nimi byla ještě na výletě. Každý rok jezdíme na Ostrov, kde je kemp, hodně tam jezdí horolezci. My tam s dětmi taky lezeme, měli jsme tam i instruktora, který pár dětí vytáhl. Někdy se děti bojí a nelezou, ale minulý rok to vylezly snad všechny,“ říká.   

„Děti je důležité poznat a přijmout je, jaké jsou. Protože jsou skvělé,“ usmívá se Helena. „My se s nimi učíme, protože se s nimi neučí rodiče. Nikdy se s nimi nikdo neučil a ty děti vlastně ani neví, jak se to dělá. Chtějí se všechno naučit, ale potřebují, aby jim někdo pomohl. Aby je někdo naučil číst a psát. Ale rodiče jsou třeba často nervózní, protože neví jak na to, jsou netrpěliví a rychle to s dětmi vzdávají,“ vysvětluje. 

„To může být také role doučovatele: že rodičům ukáže jak na to a že učení se s dětmi nemusí být stres. Protože ve výsledku jde stejně jenom o to hledat svou cestu. Na každé dítě platí něco jiného,“ uzavírá Helena.