Mluvit o své nemoci je pro mě stále těžké

Třiatřicetiletá Lucia Bloodstaan pochází z Ariamsvlei, velké farmy na hroznové víno, kde si spousta lidí sezónně přivydělává. Stejně jako v celé Namibii, i zde je hojně rozšířen virus HIV. Lucia stihla porodit šest dětí, dvě z nich jsou však už mrtvé.

Říká: „Život se mi velmi zkomplikoval, když zemřeli oba moji rodiče a já se rozhodla s přítelem přestěhovat do města Keetmanshoop za prací. V roce 2010 jsem porodila třetí dítě a při poporodní péči mi zjistili, že jsem HIV pozitivní. Jedna zdravotní sestra mi řekla o projektu Člověka v tísni a zavedla mě k sociální pracovnici.”

Sociální pracovníci Člověka v tísni úzce spolupracují se zdravotnickými klinikami, ve kterých nakažené ženy a děti sledují po zdravotní stránce a pravidelně je testují. Dohlížejí také na správné užívání léků a dodržování předepsané životosprávy. Postiženým rodinám poskytují psychosociální pomoc, pro děti pořádají volnočasové aktivity a vedou je ke vzdělávání.

Lucia kojila malého syna první čtyři měsíce a pak, ve snaze, aby nepřenesla virus i na něj, jí bylo doporučeno přejít na kojeneckou výživu. Tu pro svého syna dostala na celý rok díky dárcům Skutečného dárku. Sama by si ji nikdy nemohla dovolit.

„Protože jsem se bála diskriminace a vyloučení z komunity, kde jsme bydleli, přestala jsem chodit na pravidelné kontroly k sociální pracovnici. Věděla jsem toho velmi málo o léčbě a jak se chránit před početím, a proto jsem po roce opět znovu otěhotněla.”

„Poté jsem se ale více začala zapojovat a chodila na vzdělávací tréninky. S přítelem doma jsem o nemoci hodně mluvila a lidi z okolí, i když nevědí, že jsem HIV pozitivní, jsem o této nemoci informovala. Je pro mě stále těžké chodit k sociální pracovnici dítěti pro kojeneckou stravu a přiznat sousedům svůj stav, ale pracuji na tom, abych mohla se všemi v okolí o své nemoci otevřeně mluvit.”