Přeskočit na kategorie produktů Přeskočit na košík Přeskočit na navigaci

Úvod

Člověk v tísni, o.p.s. Menu

„Počkej, počkej… já to vím“

„Počkej, počkej… já to vím“

„Tak, co jste dneska brali?“ ptám se Jakuba. Je pondělí pět hodin odpoledne a já sedím v dětském pokoji na pražském Pankráci. Jakub chodí do páté třídy, žije pouze s maminkou (je cizinka) a dvěma mladšími sourozenci. Jakuba doučuji češtinu a angličtinu, ostatní předměty probíráme pouze, když je potřeba.

Tak je tomu i dnes. „V matice jsme měli opáčko, budeme psát čtvrtletku,“ říká Jakub. Vytahuje pracovní sešit a jdeme na první příklady. Matematika mu jde, jedničky nejsou v jeho žákovské knížce výjimkou. „87 253 děleno 27,“ diktuji první příklad. Jakub se zarazí hned při prvním kroku a řada přichází na mě. Trochu mi tuhne úsměv na tváři, bez kalkulačky jsem podobný příklad počítala naposledy tak před dvaceti lety. Chvilku to trvá (doporučuji si to vyzkoušet), ale nakonec to dáme dohromady, Jakub bez problémů spočítá pět šest příkladů a jdeme na češtinu.

Ta mu dělá největší problémy. Jeho maminka se sice bez problémů česky domluví, ale psaná forma jí stále nejde. Sama dochází do kurzů češtiny, takže představa, že Jakubovi pomůže s domácím úkolem, je nemyslitelná. A právě od toho jsem tu já. (Pokud tento text čte některá z mých učitelek češtiny, musí se jí v tuto chvíli poněkud zvýšit tep.)

Slohové práce a jiné „disciplíny“ českého jazyka zvládá obstojně, ale ty diktáty. „Pravopis je děsně složitej a nedává to smysl,“ řekl mi jednou. Naprosto s ním souhlasím, ale problém je v tom, že se ho naučit musí, protože jinak se ta čtyřka přehoupne v pořádný průšvih. Často se o tom bavíme, hlavně o zkažených prázdninách, které by to znamenalo. Vymýšlíme proto různé zlepšováky, kterými si tu hroznou nudu vylepšit. Jako když přišly na řadu vyjmenovaná slova. Kdo si to má pamatovat? Jakub miluje basketbal a jeho hvězdou je LeBron James. Domluvili jsme se proto, že když mu přinesu jeho plakát, tak si ho vylepí na stěnu a na něj si připíchne ceduli se všemi vyjmenovanými slovy. Tak se stalo a od té doby, kdykoliv se podívá na svůj idol, přečte si i těch pár slov. Kupodivu nezačal LeBrona nenávidět, ale při opáčku jsem stále méně často slyšela moji oblíbenou a v Jakubovo podání naprosto odzbrojující odpověď: „Počkej, počkej…já to vím. Jen si to nepamatuju.

Podobných postupů jsem se snažila využívat co nejvíce. Jakub působil občas po celém dni trochu unaveně a udržet jeho pozornost nebylo jednoduché. Proto byl součástí každé mé hodiny i slovní fotbal (později jsme ho zkusili i v angličtině), hráli jsme šibenici, nebo jsme si chvíli jen tak povídali. Tyhle a podobné triky nemám ze své hlavy, ale poradila mi je moje koordinátorka, která se v rodině občas také zastaví, ale hlavně je v pravidelném kontaktu s Jakubovou školou.

Sedm hodin, padla. Jakub jde pro maminku, která se k nám vždy na konci přidá. Je vidět, jak jí na jeho vzdělání záleží, vždy pozorně poslouchá, když vysvětluji, co má za úkoly a na co by bylo potřeba dohlédnout. A to se v drtivé většině případů i stane. Mimochodem, aktivní spolupráce rodičů patří k základním kamenům celého doučování. Přítomnost minimálně jednoho rodiče v domácnosti je zakotvena i ve smlouvě, kterou podepisují obě strany na začátku spolupráce.

 

 

 

 

S Jakubem jsem se potkávala rok. Teď už to zvládne sám. Je velmi chytrý, a když tomu dává vše potřebné, nemá se školou žádné problémy. Snad jen ta čeština a angličtina. Ale ani tady nemám strach. Za rok jsme to vytáhli o jeden stupeň, ale Jakub se především naučil, jak na to. A jak potvrdili i samotní Jakubovi učitelé, je to znát i při samotných hodinách. Častěji se hlásí a už to z něj „neleze jako z chlupaté deky“, jak sám říká.

 

 

(ilustrační fotografie Iva Zímová a Flickr – Stephen Dann, Lidyanne Aquino, Dylan Ng)